Před čtvrtstoletím přišel Ivan Karabec do Havířova jako žák z Českých Budějovic. Na severu Moravy strávil nejlepší roky své bohaté kariéry a nyní havířovský klub opouští jako paralympijský vítěz (kategorie 10), mistr světa a Evropy tělesně postižených.

Legenda, jak ho fanoušci s oblibou oslovují, bude od nové sezony působit v Rakousku, kde ho čekají nejen souboje v nejvyšší ligové soutěži, ale také trénování a role sparingpartnera ve středisku v Linzi.

Vzpomenete si ještě na vaše začátky v havířovském Baníku?

Samozřejmě, tohle se nedá zapomenout. Byl jsem ještě žák základní školy, když si mě na některém z mládežnických turnajů vyhlédl Jiří Daněk. Trénoval v Havířově a už tehdy se věnoval hodně tělesně postiženým stolním tenistům. Povedlo se nám přemluvit moji mámu, aby mě pustila na druhý konec republiky. Já jsem tehdy nijak zásadně výkonnostně nevyčníval, byl jsem někde kolem čtyřicátého místa na žákovském žebříčku, ale trenér Daněk viděl potenciál právě mezi hendikepovanými. Miloval jsem sport, takže já osobně jsem neváhal ani minutu.

Byla to pro vás veliká změna?

Určitě ano. Říkali mi, že výkonnostně to možná dotáhnu do 2. ligy, mezi hendikepovanými určitě ještě dál. Nikdo však nemohl tušit, že to bude nakonec mnohem lepší. Začali jsme tvrdě trénovat, moc mi pomohli i další trenéři. Jaroslav Hýbner a hlavně pak Kamil Koutný. Ten pro mne udělal víc, než si dnes dokážou mladí sportovci představit.

Co konkrétně?

Měli jsme v Havířově vzdálené příbuzné a já jsem měl původně bydlet u nich. Nebylo to ale optimální a když mě přijela máma zkontrolovat a viděla, kde jako čtrnáctiletý kluk bydlím, rozhodla, že si sbalím tašku a vrátím se domů. Kamil Koutný, kterému bylo tehdy snad pětadvacet, nabídl, že mohu bydlet u něj a že se o mne postará. Vyšlo to, mohl jsem zůstat, přes rok jsem u něj opravdu žil a teprve pak jsem přešel na internát, později sehnal podnájem a osamostatnil se. Za to gesto budu Kamilovi navždy vděčný.

Jak rychle jste se zlepšoval a co byl zlom ve vaší kariéře?

Jak jsem říkal, bylo to hodně systematické a poctivý trénink se vyplatil. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem dostal divokou kartu na paralympiádu v Atlantě 1996. Bylo mi šestnáct a já jel na olympiádu. To byl úžasný zážitek. Uvědomil jsem si, jak obrovskou šanci dosáhnout na veliké úspěchy mezi tělesně postiženými sportovci mám. To byla velká motivace.

O čtyři roky později přišel turnaj Sydney. Je paralympijské zlato z dvouhry vaším největším úspěchem?

To je bez debat. Mám zlato z evropského i světového šampionátu, ale být nejlepší na paralympiádě, to je úplně nejvíc. Tam jsem si uvědomil, jaký je rozdíl mezi vítězstvím a třeba druhým místem. Poražený finalista, v uvozovkách, nikoho nezajímá. Tu opravdovou slávu si užívá pouze vítěz. U mne se to sešlo naprosto neuvěřitelným způsobem. Finále se Španělem Ruizem se hrálo v den mých dvacátých narozenin. Byl to těžký zápas a možná mi pomohl i ten nahoře. Asi mi chtěl dát krásný dárek.

Celkově jste startoval na šesti paralympiádách. Ze které z nich máte nejvíc zážitků?

Když pominu zlatou medaili v samotné soutěži, líbilo se mi stejně nejvíc právě v Sydney. Austrálie je nádherná země a moc jsem si to tam užil. Super to bylo i v Londýně, kde jsem naopak zažil nejkrásnější zahajovací ceremoniál. Účastnila se ho i královna Alžběta II., což byl mimořádný zážitek.

Úspěchů na soutěžích tělesně postižených bylo obrovské množství. Vy jste ale překonal původní předpoklady i mezi zdravými. Je to tak?

To je pravda. Když jsem končil v juniorské kategorii, patřil jsem do užšího národního týmu i mezi zdravými. Nakonec jsem sice nehrál na žádném juniorském mistrovství Evropy, ale prosadil jsem se do extraligového kádru Havířova. V něm jsem strávil spoustu krásných let. Potkal se s vynikajícími hráči. Vzpomínám na začátky havířovských odchovanců Jakuba Crhy, Richarda Febera, Martina Pavlicy nebo Pavla Širučka. Jako dnes to vidím, do herny přišel desetiletý nenápadný kluk v brýličkách a začal s námi trénovat. Dnes je to česká mužská jednička a padesátý hráč světa.

Jaké jsou vaše největší úspěchy mezi zdravými?

Byl jsem dvakrát členem bronzového týmu Havířova v nejvyšší domácí soutěži. Právě s Kubou Crhou a Pavlem Širučkem. A pak mám taky stříbrnou medaili z mixu na mistrovství republiky ve Frýdlantu nad Ostravicí. Tehdy jsme se s Karin Adámkovou z hecu domluvili, že si spolu zahrajeme. Turnaj se nám povedl, vždyť jsme porazili například právě Pavla Širučka s jeho současnou ženou Anetou. To byla moc cenná výhra. Prohráli jsme až ve finále s Tomášem Treglerem a Danou Čechovou.

A vaše nejcennější individuální skalpy?

Hrál jsem extraligu spoustu let, takže jich bylo docela dost. Třeba se mi podařilo porazit Tomáše Demka, když se ještě ve vynikající formě vracel z Německa. Vyhrál jsem nad Tomášem Treglerem, tehdy byl ještě junior, ale skvělý junior. Porazil jsem třeba Ríšu Výborného, Michala Obešla a teď v posledních letech v lize i takové legendy jako jsou Milan Orlowski, Jindra Panský nebo Petr Korbel. Tam samozřejmě hrál svoji roli jejich pokročilý věk, ale pro mne jsou to hezké úspěchy.

Jaké jsou vaše další plány na sklonku sportovní kariéry?

Strávil jsem v Havířově spoustu let a chtěl bych poděkovat všem, kdo mi všechny ta léta pomáhali udělat krásnými. Jiřím Daňkem počínaje, přes Kamila Koutného, všechny spoluhráče, až po manažera klubu Nikolase Endala. Změna prostředí by mi měla dodat zase větší chuť do práce. Budu hrát nejvyšší rakouskou soutěž v Ebensee a jsme dohodnuti, že budu také působit v roli trenéra a sparingpartnera Olympiazentrum Linz. Trénování mě baví, dokončil jsem licenci B a věřím, že mám dostatek zkušeností, abych je mohl předávat dál. Moc se na to těším.

Nikolas Endal, manažer SKST Havířov: "Ivan byl dlouhá léta nedílnou součástí našeho klubu. Rád bych mu poděkoval za vše, co pro havířovský stolní tenis udělal. Vybojoval řadu medailí na světových turnajích tělesně postižených a byl i platným hráčem extraligového týmu mužů. Navíc přispěl velikou měrou k propagaci a popularizaci našeho sportu ve městě i v celém regionu. Chtěl bych mu popřát hodně sil a dalších sportovních úspěchů v novém působišti. A kdo ví, třeba se v budoucnu opět objeví v havířovském dresu."